Stádečko
Dneska na mě panička pěje ódy a má děsnou radost.
Byli jsme totiž s paničkou a s Gájou na prochajdě v lese.
To my takhle normálně chodíme.
Sice panička v lese občas tleská, občas ťuká klackem o strom a občas
na nás zavolá nahlas víc, než by musela, ale to dělá proto,
aby lesní zvěř upozornila, že jdeme, a aby nedošlo k nějakému
náhlému překvapení. Když už jsme se vraceli z procházky,
tak si ještě s Gájou zadivošíme na louce a panička
nám hází míček. A najednou - před námi z kopce běží dolů k nám
stádečko asi deseti srnek. Když to panička zblikla, rychle hrábla
alespoň po jednom psovi, a to byl zrovna Gája.
Tedy popravdě panička by raději hrábla po mě, protože říká,
že já jsem divoch, kdežto Gája - pokud jde o zvěř, tak líp poslechne.
Prý když uvidíme cizí číču, tak na Gáju stačí houknout,
kdežto já bych prý za tou číčou ještě i na strom vylezl.
No nic, vyběhlo stádečko srnek a já za ním.
Asi po dvaceti metrech jsem se ale zastavil - Gája ani panička
za mnou neběželi, tak jsem stál a jenom zíral. Stádečko běželo jakoby ke mně
a přede mnou se krásně proběhlo pouhých pár desítek metrů
a běželo dolů k potoku. Panička ani nedutala.
Já jsem taky ani nedutal, jen jsem stál a všichni jsme se dívali.
Když stádečko zmizlo u potoka a já se otočil a běžel zpátky,
spadl paničce kámen ze srdce a od té chvíle na mě pěje ódy. :)
To opravdu nečekala, protože jak říká,
můj akční rádius je prý hodně adrenalinový.
.................................................
Pokud jde o loňské Vánoce, bylo to obvyklé
jako každoročně - panička má v krámku vždycky hodně práce,
takže na Vánoce už bývá docela vyřízená,
ale na procházky chodíme denně, to nás panička nezklame.
A protože přes den panička občas nestíhá, chodíme až večer,
tedy po tmě. Zatímco loni nám panička vyrobila takové odrazky,
no nic moc, tak letos zainvestovala a koupila nám s Gájou
svítící obojky. Já jsem dostal červený (protože prý to evokuje
moji divokost a energii) a Gája má modrý. No a panička
baterku s bílým světlem, takže chodíme vybaveni vlasteneckými barvami.
S obojky je panička spokojená. Přece jenom - když nás pustí na louce
u lesa, tak aspoň přibližně ví, kde jsme a když nevíme my, kde je ona,
tak rozsvítí baterku. Ale já jsem tak chlupatý,
že přes mou hřívu stejně občas ten svítící obojek ani není vidět.
Na Silvestra jsme chodili zvečera a koukali, jestli neuvidíme ohňostroj,
jenže byla zrovna taková mlha, že jsme nic neviděli.
Pak jsme si lehli u paničky v pracovně a tam jsme si lebedili,
ale nad ránem už jsme docela funěli a tak jsme šli zas ven - strážit.