Předvánoční období už panička byla docela zoufalá. Zahrada připomínala jedno velké oraniště, ve kterém jsme sváděli naše psí souboje s Gájou. Bláto stříkalo do dálky i do výšky a my s Gájou jsme připomínali spíše ropáky, než psy. Tak nás aspoň brala na výlety do lesa, abychom si to dovádění užili na mechu a jehličí, případně se proháněli po přilehlé louce, kde tráva ještě nebyla zadupaná do bláta. Vždycky když jsme se s Gájou prali a už mi to vadilo, tak od malička jsem se vždycky schoval paničce mezi nohy a hledal tam záchranu. Panička mě zachránila a já jsem se tam zatím připravil na další výpad proti Gájovi. Nyní už panička tak nejásá, když se k ní jdu schovat. Spíše s vytřeštěnýma očima sleduje, jak se k ní oba řítíme a už preventivně roztahuje nohy, abych se trefil a neporazil ji. Protože jak tak rostu, tak už se skoro nevejdu, a blíží se okamžik, kdy se v divokém rozběhu zapasuju paničce mezi nohy a kousek ji svezu. Panička říká, že jsem neskonale temperamentní a živočišný. Neboť každou chvíli nenápadně kradu ptáčkům z krmítek co se dá (jako kdybych nedostal najíst), a nejvíc panička šílí, když kradu kočce myši. Zrovna nedávno mě honila s myší v tlamě (tu myš jsem samozřejmě měl já, ne panička) a když pro ni sáhla, tak myš se zachrula, neb byla ještě živá. No to bylo něco na paničku! Ale překonala se - ve snaze mě zachránit a uchránit od pojídání myší my ji vyjmula z pusy a pak lopatou ... a už mi ji nevrátila :(
Prvního sněhu jsem se dočkal až na druhý svátek vánoční, konečně... a teď nám mrzne. Panička se raduje, že umrzlo i to blátíčko, přes které ještě před vánoci položila aspoň smrkové větvičky z našeho rozlehlého smrkového oplocení, aby bylo možno dojít aspoň ke garáži a ke kompostu.
Přátelé - přeji Vám za celou naši smečku - hodně zdraví, štěstí a srandy v roce 2015 a posílám jedno silvestrovské oňuchnutí.
